Prší za každým oknem, zní věta v jedné líbezné knížce (Alfred Birnbaum: Zen pro kočky) a pamatuju si to naprosto přesně, protože se mi ta věta strašně líbila. Vzpomenu si na ni, kdykoliv vykouknu z okna na ty nekonečné provazce. Jsou tam, jakoby tam byly věčně. Tak rychle se zapomíná.
Sárí visí poslušně na svých ramínkách, protože je mi líto je courat v loužích, ve kterých místo toho courám sukně a spodničky sukní, protože mám zvrácený vkus a v sukni kratší než ke kotníkům si pripadám jako nahá. Kdyby si někdo z okolí chtěl myslet, že mám křivý a černě chlupatý nohy, klidně může.
Padá na mě sladkobolná melancholie jako v ruským divadle, nebo ruským filmu, i s těma břízkama a vyřezávaným plotem.
Zítra vstanem za tmy, po dlouhý době obuju lesní boty a natáhnu Sanynovu starou zelenou bundu, která je mu malá a mně trochu velká, uděláme si do termosky horký pití a pojedeme pryč z panelákova a ještě dál. Tam pak zalezeme do vlhkýho houští a budeme se brodit zeleným šerem a hledat na zemi hnědé hlavičky.
Což je nejspíš stejně jenom záminka, nastrčený cíl, abychom se mohli celý dopoledne courat lesem, poslouchat zvuky a vdechovat vůně, protože cíl se potřebuje, jednat bezcílně se nenosí. Neboť hnědých hlaviček budeme mít už po dnešku zase plný stůl a budou přepadávat z mis a plechů.
No a pak si doma dáme horkej čaj a horkou polívku a budeme si lebedit, že jsme v teple.
On ten podzim nebývá až tak špatnej.
