Ten pavouk mi tu běhá po zdi. Sem a tam, tedy nahoru a dolů. Vypadá, že to dělá plánovitě a staví si síť, evidentně hodlá v závětří kanceláře bydlet.
Je malý, tmavý a tlustý. Nevím, jestli takový zůstane nebo jestli vyroste. Už teď je na bílé zdi poněkud nepřehlédnutelný.
Na zdi mi nevadí. Jsem ochotna sdílet s ním společný prostor, pokud budeme mít každý své pevně vymezené hranice a nebude se vzájemně stýkat blíž než na délku paže. Nebo raději dvou paží. Nevadí mi ani, když bude běhat po mém pracovním stole, až tu nebudu, stačí, když bude na svém místě, až ráno přijdu a na stole po něm nebudou žádné stopy.
Jenže - vysvětlujte to pavoukovi. Vím já, co se mu honí nervovou uzlinou v chitinové schránce. A skutečně nerada bych se dočkala okamžiku, kdy se mi spustí ze stropu před nos.
Tak mám dilema. Nechci ho zabít. Koneckonců, je v tom nevinně a můj rozporuplný vztah k němu je jenom můj a ne jeho problém. Na druhou stranu je tady ta neurčitá obava. Taky bych ho nechtěla zmrzačit případnou neobratnou manipulací ve snaze vyšoupnout ho za okno. Ona mi ostatně ani myšlenka na tu manipulaci není příjemná.
Napadá mě, že se třeba rozhodne odejít sám, ale opravdu tomu moc nevěřím. Nějak tuším, že začátkem října má dobrý důvod, proč se držet tam, kde je.
V koutku mysli zbaběle spoléhám na to, že můj problém vyřeší paní na úklid. Je pořádná a pečlivá a pavouka tu určitě nenechá. Jak ho spatří, bude to mít pavouk spočítaný. Je to jako ruská ruleta, uvidí ho, neuvidí, asi jako s osminoháčema na našem záchodě.
Sama jí o něm neřeknu. Alibisticky počkám, jak to dopadne. A jestli pavouk neudělá něco fakt nepředloženého, můžeme tu takhle spolunažívat pěkně dlouho.
