Ráno byl vzduch teplý, tmavomodrý a nasáklý vodou jako houba. Pavouk v kanclu nepobíhal a celý den se neukázal. Možná trucuje v drážce u okna nebo si leze někde jinde ...
doktorka s pohledem upřeným na obrazovku ultrazvuku pravila, že mám krásnou dělohu a vaječníky. Tak nějak mě to potěšilo, přestože to není moje zásluha a také to zřejmě nikdy nikdo další neocení. I což, tak mám něco jen pro sebe ...
v knihovně jsem objevila omylem mezi poezií zasutého úplně nového Gaimana, o němž jsem vůbec netušila, že vyšel. Přibrala jsem k němu s lehkostí, vlastní právě jen některým dnům, další dva svazky, které mi skoro samy vklouzly do ruky a dva jiné tam nechala, protože to nestihnu všechno tak rychle číst. Třeba tam budou příště nebo někdy jindy ...
zanícená diskuze s prodavačkou v obchodě s výtvarnými potřebami, kde u jedné z vitrín pokaždé spí chlapeček v modrém kočárku, o materiálech, ze kterých by bylo možné vyříznout razítko na zdobení látek. Lem sukně čeká ...
kolegyně dostala k narozeninám černý šátek, pošitý zlatými penízky a měla z něj takovou radost ...
proč to všechno píšu?
ten den byl celý o letmých setkáních, která jen tak převanula a zanechala po sobě neurčitě příjemný pocit, pramenící ze vzájemné uvolněné komunikace, nezávazného dotýkání a plynutí vedle sebe bez překážek.
Odpočinek na mělčině, na hloubky a proudy se vypluje jindy.
