Proklikávám se jízdním řáden a myslím na to, kolik činností jsem už vyměnila za tenhle pohyb pravým ukazováčkem. Třeba zrovna ty jízdní řády.
Táta dělal na dráze vozmistra, chodil s dlouhým kladívkem a klepal do železných věcí pod vagónem. U něj v práci to vonělo šmírem a chlapama a bylo to tam cizí. Doma jsme měli čéesďácký tvrdý toaleťák, čéesďácké hrubé ručníky s logem, malá mejdlíčka a dráždivě barevné časáky, které ve vlaku nechávali cestující z NSR.
A taky jízdní řád. Protože my jsme jezdili všude vlakem. Byla to tlustá knížka se spoustou tenkých stránek a já byla pyšná na to, že v ní umím hledat. Uměla jsem si najít ty pravé tratě a v dlouhých sloupcích spoje a vyluštit značky.
Dneska to nepotřebuju. Do okýnek napíšu ty svoje stanice a časy a hledá se samo. Klik sem, klik tam. Už si ani nepamatuju číslo tratě Praha-Plzeň. Možná už žádné číslo nemá.
Stejné je to s telefonním seznamem. Programem na bednu. Kulturním přehledem. Katalogem knihovny. Novinama. Sanyn říká, že jsem přebornice na hledání v síti. Najdu tam kdeco.
A stejně každý týden koupím ten televizní program. Nejsem schopná jako on číst knížky v elektronické podobě a už vůbec ne v PDA.
Potřebuju ten papír, tu hmotu a vůni, potřebuju si svou knihu ohmatat a zabořit do ní nos.
Baví mě dělat všechny ty činnosti, které jsou mnohem barvitější, než ten pohyb prstem, i kdyby to bylo jenom obracení stránek. A chybí mi a tak si je pěstuju vedle toho bezedného zdroje informací, u něhož mám občas sklony nechat se zahltit a zasypat nepotřebným.
Směju se svému muži za jeho okouzlení technikou. A hledám u něj záchranu, když mě ta technika dostane a vyděsí svou nesrozumitelností. Každé nové zařízení, drát nebo krabičku vyvažuju kytkou, kamenem nebo kusem dřeva. Abych se doma neztratila. A měla se čeho chytit.
