Mistři přes okna nám přišli měnit ta okna. Začali minulý čtvrtek, vymlátili stará, křivá a odřená, na která jsem se ráno při odchodu do práce ještě naposledy koukla, protože se vždycky alespoň tím pohledem s věcmi loučím, i když je vyhodit chci. Pak mi střídavě syn a Sanyn referovali o tom, jak to jde a tak. Odpoledne tam byla ta nová a bílá a všude v bytě ležel jemný prach, takže jsem popadla kýbl a začla vytírat, protože se v tom špatně dejchá a kočky to roznášejí do postelí.
Byt byl neútulný a cizí, jak byl přeházený a věci nastrkané na hromadách, aby bylo místo u oken a mně se v něm nelíbilo. To nebyl můj pelíšek, to bylo cizí místo. V takových případech se chovám jako kočka, stáhnu se a čekám, až to přejde. Počítala jsem dny a hodiny do soboty a plánovala, jak to všechno přes víkend udělám.
V pátek přišel zedník a chlápek s lištama a pokračovali. Ty lišty se moc nepovedly a já propadla panice, že se všechno pozdrží, když to budou muset předělávat a zlobila jsem se, že lidi neudělají svou práci pořádně.
V sobotu tedy měli přijít přivrtat do těch bílých oken žaluzie a pod ně širokánské parapety, na které jsem se tak těšila. Sanyn odjel na schůzi a nechal mě doma s instrukcema ohledně těch zvrtaných lišt. Čekala jsem, čekala a nikdo nepřišel. Volala jsem Sanynovi na schůzi, on volal šéfovi firmy a dozvěděl se, že mistři se na to vybodli, zapomněli, normálně nás zasklili a jsou už dávno na cestě domů někde za horama. A že prej přijdou v pondělí.
V tu chvíli mě popadl amok. Chtěla jsem mít hotové svoje hnízdo, svoje doupě, navrátit je co nejdřív do původního útulna. Nedovedla jsem si ani představit, že bych měla strávit víkend v tý haraburďárně neútulný, kde do všech oken je z panelákova vidět jak na jeviště a v noci se kvůli lampám nedá spát. Začala jsem ječet do toho telefonu, kde na druhém konci trpělivě čekal můj muž, až mě přejde to nejhorší, zatímco jsem lítala po bytě, třískala a kopala do věcí a chrlila ze sebe v šíleném řevu ty nejhorší nadávky, jakých jsem byla schopna. Třásla jsem se uvnitř i navenek a měla jsem pocit, že vybouchnu a budu na tisíc kousků. No, chvíli to trvalo. Když jsem odložila telefon, ještě jsem trochu pěnila, ale postupně se to ve mně usadilo jako trpký kal a s tím kalem v sobě jsem se pak pustila do práce a vařila jsem, pekla a prala a vyhazovala z košíku s látkama ty, které opravdu nikdy nepoužiju a zalívala kytky a strkala je ke světlu, abych tím děláním rozpustila tu špínu v sobě. A kolem mě chodil můj syn opatrně, i ven mě vytáhl a pak mi bylo líp.
A napsala jsem sms svému muži, kde jsem se mu omluvila za to svoje běsnění. Večer přijel podivně tichý a koukal na mě úkosem. Trochu jsem vysvětlovala a cítila se provinile, protože to odnesl za jiné. V noci se mi zdál sen, ve kterém jsem bloudila cizím městem a nemohla chytit tu správnou tramvaj a byla jsem ztracená a do telefonu jsem byla úsečná na svého muže a ublížila jsem mu a pak jsem se mu omlouvala, protože jsem se cítila ztracená a vykolejená a z toho pramenilo to moje odsekávání. A těšila jsem se, jak se k němu schoulím a utěším ho, až najdu tu správnou tramvaj a dostanu se domů, kde to znám. Tak se mi převedl ve snu ten můj hrozný vztek do pocitu zabloudění a strachu, že jsem přišla o domov a nalezení toho pravého, co je domovem a bylo to dobré.
Do dneška mě mrzí ten strašný křik, ale nestydím se za něj ani trochu. Klidně můžu bejt někdy hysterka a řvát, když potřebuju řvát a bejt sprostá a hnusná. Akorát s tím příště radši vyběhnu na kopec do divokých větrů. Tam to nebude nikoho bolet.
