Mistři přes okna stále mění. Ocitli jsme se v zakletém kruhu nedodaných parapetů, nesprávně vyměřených žaluzií a omluvného krčení ramen "my za nic nemůžeme". Co měli dokončit v pondělí, slíbili dodělat v úterý, ale to se pak přeložilo na středu a možná že to bude ve čtvrtek. Zatímco jsem po prvotní bouřlivé vzpouře upadla do stavu rezignovaného přijímání skutečnosti, můj jinak velice klidný a rozvážný muž se začíná zlobit a to je co říct. A tak si beru a zase neberu dovolenou a jeho práce zatím stojí a mistři nejsou schopni ani doručit mu tu lištu, kterou je ochoten si přidělat sám.
Nadšení z nového se rozplizlo ve změť dohadů a neurčitých slibů. Nicméně včera už jsem si čechrala ta dvě jakž takž dokončená okna a rovnala na ně bujné rostliny, dýně a svíce, abych pozdravila venkovní rostoucí tmu.
A můj syn, který naskakuje na koně zpředu i zezadu a metá salta z místa si cestou do školy úplně banálně na obyčejných panelákových schodech zvrtnul kotník a sesypal se mezi schránky, takže jenom vybelhal zpátky domů a teď si hojí rány.
Ze všeho nejvíc ho ovšem mrzí, že nemůže prohánět své nové boty, skákací, sedmimílové, či jak jinak se ještě jmenují.
Ty boty si vypřál ke svým kvapně se blížícím plnoletinám, všichni dohromady jsme se na ně složili a on si v nich kráčí, poskakuje a vypadá trochu jako prehistorické zvíře, jako ten nohatý dinosaurus s houpavým krokem, co tak rychle běhal. Člověk skoro čeká, kdy se ladně skloní a kousne. Prý je to vykračování jednoduché, ale stejně jsem to nezkusila, protože jsem poserka a bojím se nestát nohama pevně na zemi. Sanyn by to zkusil, ale nevejde se do váhového limitu. Tak se jenom tak koukáme a podivujem a já fotím a vytírám černý čáry na linu.
A v sobotu ty boty vezeme ukázat babičce, která bude říkat ani mi neukazuj, co děláš, ale stejně se koukne a bude hrdá na to, co ten její vnuk zase vyvádí. Protože tak je to vždycky.
