Mému synovi je dneska osmnáct. Chtěla jsem napsat něco vzletného, ale žádné duchaplné vzletnosti mě nenapadají, jenom to, co loni a pak takové ty stokrát ošoupané řeči o tom, že je to mžik, co byl malej a úplně malej, strkal mi malou ruku do mojí a večer po dočtení pohádky škemral "Mamiii, buď tuuuu". I přes ošoupanost jsou pocity za těmi řečmi autentické a dojemné až hrůza.
Výsledkem toho všeho je, že chodím po městě a přihlouple a šťastně se usmívám, usmívám se při přecházení silnice a při nakupování česneku a chvílema mám co dělat, abych se nezačala zubit od ucha k uchu nebo dokonce nahlas. Tohle dělám, když se mi něco povede, což by se snad vzdáleně na tento případ hodilo, jakkoliv to zní nekriticky. A to ze své pozice můžu.
Snažím se vyšťourat v sobě pocit nějaké změny, který ale nemám a možná ho nemá ani syn, vzpomínám si, že jsem ho tenkrát taky neměla. Až na několik praktických záležitostí, jakože si může sám psát omluvenky a dát si pivo (no, to nebudu rozebírat) a hlavně konečně začít pořádně trénovat, aby sahal na paty svým hrdinům a vzorům ten čas běží pořád dál bez ohledu na čísla.
Velký přerod se nekoná, žádný první lov ani rituální tetování na hrudi. Babička byla dojatá a dort sněden a řeči se vedly celý dlouhý víkend. Teď jen u lahve temně červeného nejspíš probereme život a bude nám dobře tak, jak je. Možná je to to nejlepší, co nás dneska mohlo potkat. Ty velké věci ještě přijdou.
