Tak máme konečně podzim, pravil nejvyšší chef a já si pomyslela, že podle jiných kalendářů už zimu a to mi sedí líp. Protože stromy v aleji už dozajista usínají a ráno se nebrodím veselým listím, protože je déšť spláchnul do stran a dolů a mě nezbývá, než šlapat zas jen po mokrém černém asfaltu. Přitom ještě před pár dny podzim skoro byl, to jsem stála tiše v lese a kolem se snášely listy na zem, sledovala jsem ten pomalý krouživý let, ladné vývrtky a nakonec měkké dosednutí na místo posledního spočinutí, budoucího splynutí se zemí. Za pár měsíců budou z těch listů jen křehké kostřičky žilkování, nejjemnější filigránská krajka a mezi nimi budou rašit sasanky a jaterníky - tak se život stará sám o sebe.
Našla jsem v tom lese vyvrácený smrk a ořezala jsem z něj pár hebkých větví, abych si je nastrkala do truhlíku za oknem. Poděkovala jsem mu v duchu a štrachala se zpátky mezi roštím a polohlasně si nadávala do bláznivých ženských, které si stejně jednou někde v křoví vymknou kotník a kdybych pak měla někoho navigovat telefonem o pomoc, tak ani nevím kam. To jsou moje šťastné cesty za humna.
Skorotchýně cestuje mnohem dál, přivezla nám těžkou krabici velkých afrických datlí a vyprávěla o zemi, kde je všude bezpečno, kde o pevné ceny nikdo nesmlouvá, kde se je nikdo nesnažil okrást nebo ošidit a přesto se tam necítila dobře, protože za tou slušností a bezpečím byl strach, vylekanost lidí, svázaných neviditelnými pouty pevného, neústupného režimu. Až moc živě se jí tam vybavily pocity, které kdysi tak dobře poznala tady doma a ještě víc v nejtužší době v zemi velkého bratra a pod tím horkým sluncem ji z toho všeho mrazilo.
Můj syn se na cestu teprve chystá a pokud všechno vyjde, jak má vyjít, stráví pět neděl ne v balóně ale ve slunné Valencii, která v prosinci asi až tak slunná nebude, ale každopádně mu tam nebude ráno namrzat nudle u nosu. A tak budeme možná poprvé na Vánoce každý zvlášť a mezi námi půl Evropy. Ještě si to tak neberem, ono to nejspíš teprve přijde. Zatím začínám propadat cestovní panice, prohlížím oblečení a sepisuju, co je třeba dokoupit a co by tam tak mohl potřebovat, aby mi tam, chlapec, netrpěl nedostatkem. Bude tam s ním jeho šéfová přes koně, což je žena světa znalá a tak se mi o něj třeba postará. Protože myslím, že on se bude starat spíš o ty kobylky.
