Pročítám si čtenářské zážitky a zírám, jak jiné ženy hltají knížky, jednoduše nejspíš proto, že si na ně udělají vzácný čas a nerozptylují se.
Mně to vždycky trvá, protože ten čas ještě dělím mezi šmodrchání přízí, ňuchňání koček, zírání na filmy nebo jenom takové povalování, nicnedělání, tlachání a neplodné snění.
Dva večery po sobě jsme teď se synem hráli scrabble, já hraju pro čisté potěšení ze slov a on na výkon, takže si vzájemně nepřekážíme. Musím uznat, že je podstatně vynalézavější, nějak jsem jako zatuhla a prostě mě to netrkne, zírám na ty svoje písmenka, vyrovnaný v řadě a nic. Ten první večer jsme pak nakonec skládali jenom takový nesmysly bez ladu a skladu a dělali si z toho jídelníček do konce týdne. Znělo to jak jídla z Afriky nebo z Venuše a ani jedno si nepamatuju, protože co si hlava nemá podle čeho zarovnat, to neudrží. Pamatuju si jenom, že jsme se tlemili jak pomatenci, váleli se po rozložený pohovce a po hrací desce přecházely kočky. To bylo předtím, než jsme dělali blbiny před webkamerou.
Sanyn pracoval ve svým koutě a jedinej v celý domácnosti se choval spořádaně a rozumně. Pořád se navzájem vyvažujem.
Po večerech poctivě rozsvěcím svíčky a když to neudělám, připadá mi pokoj neživý až mrtvý. Když to jednou viděl kamarád - dobrovolný hasič a záchranář, málem ho ranila mrtvice a celou dobu, co byl u nás, se snažil po očku kontrolovat, jestli někde něco nechytá plamenem. Tak se snažím to mít taky pod kontrolou a pálit malé ohně, jen když jsem nablízku, aby je zvířata neshodila a kožich si neožehla.
Před dávnými časy se ve studené chalupě kočka Ťapka tak tulila k rouře od kamen, až si ožehla vousky. Ale to znám jenom z vyprávění.
A na letiště včera dorazilo jednadvacet beden a v nich půl tuny látek (co je vlastně po číslech) a v každé teplý odlesk indického slunce, který tam už zůstane. Jednu si nepochybně přitáhnu do nory, na jednu jsem poctivě nastřádala pírko k pírku, korunku ke korunce, jako kdysi na lízátka.
Už je tepleji ?
Snad časem.
