Loudám se městem a vychutnávám ten shon, který proudí okolo. Motám si doma větve do věnce, větve, které jsme za studeného nedělního odpoledne ořezali se synem z toho vývratu, který jsem našla posledně. Lesem kolem nás proběhla srnka a vykřikla jako dítě nebo jako pták. Ještě tam budu bloumat do slunovratu několikrát a pokaždé něco přinesu, větvičku nebo bukvici nebo šípek a do toho věnce je přidám. Neptejte se proč, protože nemusím všechno vědět. Prostě to tak dělám.
A abych se netvářila, že jsem tak úplně mimo kurs, tak občas něco umeju. Lustr třeba, protože se mi nechce věšet barevné cetky z proutí do prachu a čistých světel je teď zapotřebí.
Kupuju badyán a skořici a vánoční vůně. Asi jsem se tentokrát opravdu nějak pobláznila, protože mi chutná dokonce i blátíčko, tma a ledový vichr, který se mi ráno co ráno opře do tváře. Že by se to člověk po všech těch letech naučil přijmout ? Anebo jsem konečně po časech vzdoru a tápání vyštrachala z hlubin toho svého vlastního a osobního vánočního ducha. Akorát zjišťuju, že zase nepasuje do všeobecného, takže zůstávám pořád divná.
Mezitím dělám starostlivou matku a snáším do hnízda cokoliv, co by mohl můj syn potřebovat dole u zimního moře. On je celkem v klidu, nebo se tak tváří, jako vždycky. U toho vývratu mi vyprávěl o svých kamarádech, kteří by prý asi takhle neodjeli, protože by jim to bylo na vánoce líto. Zamyšleně jsem ho poslouchala a při tom přemýšlení a supění a lezení přes větve jsem se ho zapomněla zeptat, jestli jemu to líto není ...
Zatím na sebe s mým mužem vzájemně prskají svoje rýmy a já se snažím kličkovat mezi zákeřnými kapénkami jak jen to jde.
Myslím na velkou a malou ženu, které už jsou z porodnice doma a na to, jak se jim a jejich muži převrátil život. Ještě jsme je neviděli, ještě je brzo na tak maličké a čerstvé pouštět cizí ošoupaný a oprýskaný dospěláky. A pokud si budeme tu prskavou rýmu předávat jako posledně, tak je asi ani dlouho neuvidíme.
A stromek nemáme a mít nebudeme. Tak.
