V sobotu jsem byla se svým synem za koněmi. Štrachali jsme se z postele v půl čtvrtý ráno, abychom se dopravili na konec světa. Připravila jsem se tak o předranní čtvrthodinku se Zvířkou, která se obvykle někdy po čtvrté přišourá, aby mi hlasitým předením dala vědět, že přibližně za hodinu budu vstávat.
To pak za oněch čarovných léčivých zvuků ťapká přese mě sem a tam, strká mi čumák do obličeje a jemně mě očichává a tulí se mi k bradě a k ruce tím neintenzivnějším možným způsobem. Nastavuje mi svou sladkou tlamičku a dělá "jsem jenom tvoje".
Občas čtu takový články ... a nedovedu pochopit, jak někdo dokáže svým chováním a zacházením učinit z tvora tak plného lásky vyděšené, pološílené zvíře, hluboce zraněné na těle i na duši, nemající nic, k čemu by mohlo cítit byť jen špetku důvěry.
Asi že prý tu duši nemají ...
Napravení těch neviditelných ran trvá mnohem déle, než těch zjevných, i dávno potom, co jsou kosti zhojené, kůže bez boláků a kožich lesklý a hedvábný. Někdy se úplně nenapraví nikdy.
Prahneme po štěstí a pohrdáme zázrakem.
U koní byla zima. Trochu jsem tam nejdřív jako překážela, když po ránu každý věděl, co má dělat a kmitalo se tam s vidlema a kartáčema, byli tam psi a děti, prostě takové příjemné živo. Očumovala jsem pak na tréninku, jak se nacvičují parádičky do průvodu a stojky v sedle a kotrmelce ze sedla, trochu fotila, ale ne moc, protože se mi v tý zimě klepaly ruce a taky jsem nechtěla v zešeřelé jízdárně moc blikat.
A taky jsem si to zkusila. Když pominu nesmírně ponižující epizodu s drápáním se do sedla, bylo to moc fajn. Koník šlapal, vodič ho vedl a chvílemi lišácky zastavoval, abych se nemyslela, že si tam budu jenom tak sedět a nedávat pozor, ztuhlá záda se řadou jemných pohybů příjemně rozhýbávala, z hedvábně černého krku stoupalo teplo a svět vypadal půvabný. Věřím, že tomuhle se propadá rychle, až okamžitě.
Odpoledne jsme koukali na video jako přípravu do zimně slunné Valencie, aby zúčastnění věděli, co budou mít na práci a co to vlastně znamená, když si režisér vymyslí, že bude v opeře vystupovat kůň.
Vrátili jsme domů večer promrzlí a utahaní a odpadla jsem do bezvědomí tak rychle, že jsem to ani Sanynovi nestihla vyprávět. O tom nasedání. A o všech těch zvířatech, která mají v sobě bezmeznou důveru v někoho, kdo je jim tak cizí.
O zázraku.
Můj šťastný syn
