Chybí mi moje sny. Teda sny mám, ale jen takové ty prchavé, co se vypaří, když jdu ve čtyři ráno s kočkou v patách čůrat.
Už dlouho se mi nezdál žádný sen, který bych si pamatovala živě a jasně, který by ve mně zanechal změť pocitů, nutil by mě si jej přehrávat a znova prožívat, dovolil mi se v něm přehrabovat a lovit zasuté významy a nakonec by pozvolna blednul a mizel.
Takové sny mě uklidňují, vídám se v nich sama se sebou, stáčím se do ulity a chodím po vlastních zahradách.
Navštěvují mě obvykle ve vlnách, jak se život posunuje a otáčí. A zdá se mi to docela dlouho, co se mnou taková vlna převalila naposledy. Jako bych už dlouho běžela po vnější straně. Tak na ně alespoň myslím a toužím si je přivolat, přestože vím, že se vracejí podle vlastního plánu. Ale myšlenka, ta touha, ta má přece moc.
Potřebuju svoje sny, abych byla celá.
Syn se vypravuje na cestu takovým zvláštně trhavým způsobem, třikrát se mu za poslední dny něco rozbilo a potřetí se s ním budu loučit.
Chvíli mám a chvíli nemám klid.
