Syn a vůbec všichni konečně přes všechny sněhové vánice, záplavy, bouřky a dálniční zácpy docestovali na místo a zabydleli se.
Teď si každý večer a ráno vesele skypujeme a on mi sděluje nové poznatky o Španělsku, chaotické dopravě, zrajících mandarinkách a souhvězdí Orionu, které je v horách na dosah a taky o družných španělích, kteří rychle mluví a na všechno ostatní mají spoustu času, o statkáři s koňmi a býčky, který tři hodiny vyprávěl o svých zvířatech, přestože ani vypravěč ani posluchači neovládali jazyk toho druhého. Prej koňáci si rozumějí ...
Myslela jsem si bláhově, že ho mám na měsíc uklizeného v bezpečí, ale ne, on mi poleze mezi ty býčky a kdoví, co ještě.
Cítím z toho jeho vyprávění, jak nasává všechny ty zkušenosti jako nedočkavá houba, plní si jimi oči, uši a konečky prstů a skládá si to všechno dohromady jako nějaké multidimenzionální puzzle. Fuj, to je slovo. Chtěla jsem s ním probrat, jestli mu dát do pokoje nové skříňky, ale kdeže, na to není schopen pomyslet ...
Divadlo je moderní a krásné, taková vzdušná bílá plachta naležato. Vyhledala jsem to včera večer na Google Earth, to je moje nová virtuální hračka. Naprosto mě nadchla a lítala jsem z Grónska do Dubaje a zase do Rotterdamu a na fjordy, no ještě toho mám ke koukání hodně. Taky si plním oči, alespoň z obrazovky, když je venku tak brzo tma.
Dnes je svátek Lucie a se světlem se dějí podivné věci, dny se na jedné straně jakoby prodlužují a na druhé pořád zkracují, to než se přehoupneme přes ten nejzazší bod. Jako když Země vybírá zatáčku.
Nejzazší body jsou hraniční a magické, čas se v nich posouvá téměř hmatatelně a nás ve všem shonu něco neviditelného brzdí a zastavuje. Abychom si to nezapomněli vychutnat. A neztratili se. To se pak zpátky těžko cesta hledá.
