Na co jsem tak po?ád myslela celou tu dobu

a nezapomněla jsem to

Na to slunce a času běh, samozřejmě. Stála jsem pod dubem a cítila ticho, ticho ledu a číhavé tmy. Nebylo to nepřátelské, bylo to prostě takové, jaké to má být. Hluboce uklidňující.

Na rituály. Na to, že nemám proč vysmívat se horečně nakupujícím a pobíhajícím, jestliže to všechno má pro ně nějaký smysl. Bylo mi líto tý jedle u skorotchýně v obýváku, jenže nakonec jsme jí stejně pomohli ji ozdobit. Stejně jako jsme absolvovali všechny ty návštěvy a podarovávání a pak se zase vraceli spokojeně do svého doupěte prosvětleného svíčkami a ozdobeného pouhou kyticí magického jmelí. Vyústěním vzpoury bude zřejmě pochopení.

Na laskavost.

Na tátu. Spíš na všechno to špatný, co mezi náma kdy bylo, to ubližující a bolavý, který se časem změnilo v beztvarou hmotu, zámerně udržovanou ve stavu, ve kterém nic nevyvolává, nijak nechutná ani není cítit, bez obvinění a bez odpuštění. Potřebovala jsem to ze sebe už všechno vylít a protože obviňování mě unavuje a nikam nevede, nezbylo mi, než to druhé a tak jsem se s tím v sobě mlela a melu furt. Protože dokud to nesemelu, nedojdu pokoje. A nechci vzpomínat "jen v dobrém" a přitom mít v sobě pod tím tyhle hnusy.

Měla jsem takovou lákavou představu, že by bylo příjemné naporcovat se jako kuře, opláchnout pod tekoucí vodou a pak všechny dílky, pěkně umyté, poskládat zase zpátky. Jenže kuře je kuře a tohle zabere mnohem víc času. No ale pořád ještě ho mám. Ten čas. Když už jsme to v tom společně žitém prošvihli. Pak to bude v dobrém doopravdy a tak to chci mít.

Myslela jsem taky na to, jak mě můj muž vždycky znova překvapí. Když vysloví moji myšlenku, o které jsem si myslela, že je fakt praštěná. Někdy se jeden na druhého koukáme, když si myslíme, že ten druhý o tom neví. To je opravdu velmi důvěrné.

Taky se mi zdály sny, ve kterých měli popravit moje dítě, za nějaký prohřešek v cizí zemi. A vždycky to byla noc a já byla s ním a cítila podivný zastřený smutek, nevyhnutelnost a sebe jako oporu do poslední chvíle, ať se děje cokoliv.

A to dítě se zatím v reálu prohánělo po cizí zemi, šťastné a rozevláté, s lidmi, které skoro nebo úplně neznám, dospělé a soběstačné. A já cítila pýchu a radost a ten podivný zastřený smutek, nevyhnutelnost a sebe jako útočiště, ať se děje cokoliv ...

Přeji Vám všem, ať se ve Vás rozpustí to těžké a smutné, provází Vás důvěra, laskavost a pochopení a máte se vždycky kam vracet.

 

 

Přečteno 1495x
 
Komentáře
Charmin, Reagovat ->
Ráchel, Reagovat ->
Magrátka, Reagovat ->