Doma teplé ponožky, huňatá deka a čaj. Kapky do nosu. Zinková mast na nos. Kapesníky. Hodně kapesníků. Krhavé oči, odřený obličej. Hučení v uších a dezorientace.
Takhle nějak teď přežívám ze dne na den. Krizi jsem zaplácla půldnem staré dovolené, zbytek proklopýtám v práci, snaže se nevycházet mezi lidi víc, než je nezbytně nutné. Na neschopenku mi ještě není dost zle ... A tak sem lezu s provinilým pocitem roznašeče.
Tělo si pomáhá, jak umí. Syn mi včera večer připravil v půllitrovém hrnku Pu Erh s citronem a medem, což byla síla už od pohledu a pak přes noc trochu odlehlo. Kočky se přicházejí pomazlit nákazy nedbaje.
Od obzoru k obzoru se rozprostírá šedavě bílý poklop z mraků a lepkavé mlhy, dusivě a rozplizle neurčitě.
Zdá se, že rýmu má celá krajina.
