V některém z kanclíků s věčne pootevřenými dveřmi na ponuré chodbě úřadu někdo permanentně vypaluje aromalampu a line se odtamtud pronikavá vůně pomeranče a hřebíčku. Je mi to tak příjemné, že nejsem daleka toho čmuchat kolem dveří jako fena a šmejdit po těch kancelářích tak dlouho, dokud nenajdu zdroj té many nebeské.
Poslední dobou jsem posedlá po vůních jídla. Tedy ne, že bych na sebe stříkala parfém s odérem bůčku, i když někomu by i to mohlo přivodit libé pocity. Ale když jsem si uspořádala ty věci, co na sebe různě mažu a tak, vyšel mi z toho docela příjemný jídelníček. Sprcháč mandarinka a koření. Krém na tělo s vůní malin. Balzám na rty jako čokoláda. Druhý po třešních. Kávový krém na ruce. Vonné tyčinky jako vánoční koláč.
Jsou mi ty vůně nekonečně příjemné. Rochním si v nich. Nevím tedy, co za směs se pak line ze mě. Nedávno se mnou jela ve vlaku jedna slečna a na nabízenou mandarinku pravila, že nesnáší ten smrad. No jo, no.
Jsou to ovšem jenom takové náhražky, které nás mají ošálit a nalákat jak vosy na hrušku. Doufám aspoň, že ta etiketa s králíčkem nekecá.
Originál je ovšem originál a načatá tabulka čokolády s kousíčky malin nemá konkurenci v žádné náhražce. Zvlášť, když je čichový vjem následně doplněn vjemem chuťovým.
To píšu uklidněná a rozradostněná ustoupivší rýmou a navracejícími se smysly, tedy hlavně čichem a chutí, bez nichž jsem neobratná, zmatená a ztracená, zakopávám a narážím do stolu, vyhazuju taveňák do odpadkáče a v ruce pak bezmocně třímám prázdný obal, nevidím, co mám před očima a tupě zírám na něco, co není.
No a pak dostanu jako bonus ten vzácný dar, že se mi smysly vrátí a svět je jako nový. Jestli má mít taková blbá nemoc nějaký smysl, možná bude právě v tomhle.
