Snad ne hrůzou, spíš odporem, zděšením.
Můj postoj ke křesťanské víře je víceméně odtažitý. Pojetí křesťanského Boha je mi cizí a s řadou jeho dogmat v hloubi duše nesouhlasím. Přesto věřím, že řadu lidí tato víra naplňuje a uspokojuje.
Pro mne však ten zásadní problém netkví ve víře samotné, ale v tom, co z ní lidé udělali a stále dělají. Děsí mne, když vidím, jak se pod roušku morálky a víry nestydatě schovává nepřátelství, netolerance, zášť a nenávist. Jak se víra, původně snad čistá a laskavá, deformuje a mrzačí podle obrazu pokřivených lidských duší. Odkud se bere ta hysterická nenávist k životu, k jeho přirozeným projevům, k tělu, k radosti ... Všechno je hřích a trest, člověk je od přírody hříšný a bude po zásluze pykat. Copak s tímhle se dá žít ??? Provinilci jsou tvrdě souzeni, veřejně stigmatizováni, navždycky označeni. Politické špičky otevírají dveře a náruče dokořán křesťanským fundamentalistům a slibují jim věrnost a tvrdé prosazování jimi hlásaných morálních zásad až do smrti. Moderní inkvizice, stejně neúprosná jako ta minulá. Čisté duše, tvrdé a chladné jako křemen.
Pořad skončil, postupně jsem se přestala uvnitř třást.
Před spaním beru do ruky rozečtenou knihu prastarých erotických mýtů. Začítám se do sumerské básně o Inanně, která opěvuje svůj právě probuzený klín. Božská Eset bloudí po březích Nilu a vzpomíná na žhavé polibky svého Usira. Divoká Morríghán se oddává každoročnímu rituálnímu spojení s mužným Daghdem.
Ukolébaná roztouženými lůny bohyň konečně usínám.
