Jak jsem se tuhle rozpovídala o těch kočičích uších, tak to nějak pokračovalo, včera byl kočičí den.
Šéfová ráno přinesla do práce kotě, malinký, ucouraný a hladový, takovej trdlík ušmudlanej, kterej s ní nastoupil do trolejbusu. Kolegyně moje, zvyklé pečovat o vlastní hordy zvířat, hned se ho ujaly, vylovily ze šuplíku kapsičky a jiné dobroty, ustlaly mu v krabici od papírů a všelijak ho opečovaly. Přes den bydlel u šéfky pod stolkem, prozkoumával rohy a průběžně se neustále cpal, až už měl bříško celé kulaté. Nakonec se ho ujal útulkový veterinář, který je kočičí muž, dopiplá ho a dohýčká a pak mu bude hledat nějakého toho člověka. No a tak vždycky, když jsem šla kolem, protože to mám trochu z ruky, jsem se tam zasekla a takhle na střídačku jsme hýčkaly to prťavé stvoření, celé rozněžnělé a takové jako ušišlané. Bláznivé baby.
A jiná kolegyně, která měla kocourka velmi nemocného, piplaného, až na něj nakonec byla všechna medicína krátká a on to tady opustil, včera radostně vykládala, že má nového, kotě kočky britské, medvídkovitě huňaté, které taky nějak nemělo kam jít.
A taky jsem cestou domů z práce myslela na Plýšu, tak mi lehce vklouzla do mysli a bylo to takové milé a útěšné. Zjistila jsem, že už nemám tu bolavou lítost po ní, vnímala jsem jen lehkost jejího bytí v nebytí, absenci bolesti a tichou radost z milých vzpomínek. On už to bude rok.
A dopis mi přišel, už před časem, od bývalé Zvířčiny domácí, provozovatelky azylu pro takové opuštěné kožichy, psala o tom, jak ji těší, když se její bývalí svěřenci mají, protože jinak by se asi z toho všeho zbláznila. Azyl je plný po střechu, nevejde se tam ani chlup a venku se dělá fronta a všechno to potřebuje něčí ruce. Taky se trochu zmínila o její, tedy Zvířčině neblahé minulosti a byla tam věta o tom, že ta zlá ženská už umřela. A bylo v tý větě tolik zadostiučinění a spravedlivého hněvu, že si člověk mimoděk a zcela nehumánně řekl Dobře jí tak.
Původce našeho dopisování se zatím spokojeně krmí a tloustne, ztratila svou dívčí vyčouhlou nohatost a stává se z ní dospělá oplácaná kočka. Honí ty svý gumičky, papírky a kuličky, laškuje se závěsem ve vaně, válí se po postelích, po nás a po prostředku kuchyně a je trvale v dobrém rozpoložení. Aspoň, že tak.
Ubohý nalezenec v mysorském hedvábí. Och!
