Magrátka
v barevným peří

Z hlubin jsem vytahovala na světlo sešity o pletení, ofocené články, srandičky, filozofické úvahy, propagační materiály Yellowstonského národního parku a firmy na výrobu kočičích prolízaček. Třídila jsem, vybírala – a vyhazovala. Posedla mě touha očistit se od nánosů minulosti – duchovní podstata uklízení. Nepotřebné a zatěžující, to, co se přežilo jsem nemilosrdně posílala do propadliště dějin ve formě černého igelitového pytle – jak příhodné. Zbylo jen to, co zbýt mělo. Co vezmu ráda do ruky a s chutí se začtu. Sloupky Erazima Koháka z Mlaďáku. Články o hlubinné ekologii. Texty písní Joni Mitchell. Koresponďáky ze školky v přírodě (O. je hodný a veselý a moc se na vás těší).
A deníky. Jednou za čas jsem měla potřebu psát si deník. Vydržela jsem to vždycky asi týden. Další deník jsem začínala psát do nového sešitu. Takže teď mám několik sešitů, kde je několik prvních stránek popsáno mým aktuálním duševním stavem a dál nic. Vlastně už je nemám. Deníky jsem neschovávala. Svých tehdejších duševních stavů jsem si užila dost a nemám chuť se jimi dál zaobírat nebo si je připomínat. Ponechala jsem si z nich to, čemu se časem říká životní zkušenost a to mi bohatě stačí. Naposledy jsem prošla pár záznamů, vytrhala popsané stránky a s klidným svědomím je poslala do pytle.
Nechala jsem si jenom básně. Koncepty básniček, proškrtané, přepisované, místy nečitelné. Psala jsem je, protože se mi rojily obrazy a slova v hlavě a já nevěděla co si s nimi počít. Teď jsou na svém místě v tom uklizeném prostoru.