Tak nějak teď pořád zírám na nebe. Až mě za krkem bolí. Obecně zírám na nebe velmi ráda, pro tu volnost a rozlohu a poklid, a odpoutanost od všeho pachtění. A nespoutanost, i když to si člověk asi neužívá, když mu přistane střecha od stodoly v obýváku.
Teď koukám hlavně ráno, protože je právě ten čas, kdy se trefuju do svítání, takže můžu sledovat onen fascinující rudě zlátnoucí pruh nad hřebenem. Ó, jaké divadlo.
Tuhle jsem se tedy přistihla, že zůstávám viset okem nad určitým jedním dílem oblohy a přemýšlím, kdyby se k tomu odstínu modři přidala rudá nebo oranžová na okraji a jak by mi to slušelo ... úchylka v plném lesku. Boty mám celý okopaný, jak nekoukám na cestu.
A větrám furt a nadechuju a koukám, kde jdou jaký mraky.
Zase jsme sledovali se Sanynem start raketoplánu, to si hlídáme a už to mám v malíčku. Není to zas tak akční, žádné dojaté loučení a mávání se nekoná, oni tam lezou takovou kukaní zakrytou, takže koukáme jenom na ty stroje. A na tu sílu, co je zvedá. I když jinak mě tyhle věci neberou.
A o víkendu nám volal kamarád a pozval nás na vyjížďku do kopců s ním a s jeho hvězdářským dalekohledem. Skoro jsem nad tou nabídkou nadskočila a zakvičela nadšením, kdybych neseděla připásaná v autě. Do hor jsme zrovna jeli, ale na vesnickou tancovačku, no ale to koukání, to na nás tedy čeká.
Sotva dorůstající měsíc ten večer svítil nízko nad obzorem medovým svitem a já si říkala teď jo, teď by to šlo, než se rozzáří a přesvítí hvězdy a tiše jsem se těšila. Pro takové věci jsem ochotna se někde potmě v roští klepat zimou a těšit se na čaj s rumem a horkou polívku.
A splnila jsem si dávný sen a nechala jsem si ten měsíc vpravit pod kůži modročerným inkoustem. Tak.
