Dělám nahodilou inventuru, zběžně koukám a co nenajdu, měsíc starý článek, zahrabaný ve virtualitě stejně jako pomuchlaný papír ve vrstvách na psacím stole. Nějak jsem ho tenkrát odložila s myšlenkou na pozdější dokončení a on tam zůstal. A tak jsem ho teď vylovila, papír pečlivě uhladila a s vědomím jeho naprosté neaktuálnosti bez rozpaků zveřejnila.
---
Včera jsem se jela školit do hlavního města a jak jsme se tak předem domlouvaly s touhle a tamtou kamarádkou, až mi to skoro připadalo, že jedu hlavně na mejdan a pokec a to školení mám jenom tak mimochodem. A byl to den z těch příjemných a hřejivých. Ráno jsem vylezla z vlaku ospalá a zbitá, dala jsem si druhou snídani v bistru a čokoláda byla hustá skoro jako pudink a máslový croissant byl horký a nacucaný tím máslem, ach. I to školení bylo takové záživné a výživné a baby v černých kostýmech a šedých svetrech sjížděly ve frontě na záchodě moje oranžové radžastanské sárí a já se tiše chichotala a dělala, že zírám z okna. Ony vždycky koukají tak jako nevěřícně a přitom dělají že nekoukají a když já se na ně kouknu, tak se leknou a rozpačitě zaculí. Tahle hra vám vydrží celou dobu, než vystojíte frontu u dvou kabinek.
A pak jsem se šla zahnízdit na zbytek odpoledne do TOHO krámku útulného a voňavého, teď trochu uprázdněného (na jeho poměry), neboť bedny jsou zase na cestě a ještě pár dní potrvá, než odhalí své poklady.
Tak mě alespoň nic nerozptylovalo a mohla jsem si nerušeně povídat s Usměvavou, která přiletěla o týden dřív než její poklady a měla v hlase stesk, kterého se tady už asi nikdy nezbaví. A pro ten stesk lítá čím dál častěji a pobyty v Zemi tygrů stále prodlužuje. Kam to dospěje, nikdo neví.
Pak přišly další ženy a bylo to tam zase ševelivé a rozesmáté.
Napadá mě, jak jsme si rychle přivykly smyslovému luxusu, kterému nás naše kultura neučí, s jakou chutí jsme odhodily onu zdrženlivou decentnost a sebekázeň a prsty, dřív nesmělé a vyděšené myšlenkou hříchu teď požitkářsky a zcela samozřejmě projíždějí zlatě vyšívaným hedvábím a bavlnou přejemně tkanou jen pro tu radost z doteku a ruce přikládají k tváři ty nejúžasnější tretky z barevných kamenů, nacházejíce jakousi starobylou krásu.
Nosíme oděvy, které je třeba oblékat pečlivě a které nás zpomalily a zjemnily, jakkoli to působí nepatřičně uprostřed spěchu a úsporného designu. Něco se nám zažralo pod kůži a vylovilo to vzpomínky a touhy starší než čas. Změnily jsme se směrem k sobě samým a dál časem k jakýmsi dávno v prach obráceným sestrám. Za jistých podmínek bychom klidně mohly tvořit kmen.
Nebo už ho tvoříme. Bez ohledu na místo a čas.
