Strávila jsem s ní celý uplynulý víkend a ještě není úplně pryč. Ozvala se plíživě už v pátek večer, v sobotu dopoledne jsem ještě myslela, že to bude jedna z těch „lehčích“, ale pak mě dostala naplno.
Zalezla jsem do ložnice jako zvíře do nory a tam jsem v tichu za zataženými žaluziemi čekala ... Nic jiného se dělat nedá. Pravidelně polykám léky proti bolesti, které přinesou úlevu alespoň na chvíli. Sedět, chodit, mluvit se nedá. Dívat se a poslouchat taky ne. Bolest tepe uvnitř poloviny hlavy (tentokrát pravé) a zběsile zahání každou myšlenku, každý pokus o kontakt se světem venku. Za oknem plyne den, deštivý den, slunečný den, větrný den, ale mě se to netýká. Přebývám v jiném světě. Uvězněná v síti bolestivých záblesků a houpajícího se žaludku. Ležím a čekám. Sanyn v kuchyni vaří, kočíruje děti a chodí mě utěšovat. Chlap k nezaplacení, bezradný nad ženskou bolestí. Kočky tiše podřimují v nohách postele.
Chytré hlavy radí vystopovat spouštěč a na hony se mu vyhnout. Bohužel v mém případě to znamená jedině doufat, že s přibývajícím věkem utichnou pravidelné hormonální bouře v mém krevním řečišti a s tím zmizí spínací knoflík bolestí.
