Už jsem tu kdysi psala o svých problémech se slovy a mluvením o tom, co se mi děje a nedávno mě k těm myšlenkám Jenia vrátila.
Slova jsou pro mě mocná. Většinou se s nimi zachází marnotratně a lehkovážně, sypou se na nás odevšad jako smetí, jako laciné tretky a tak tu moc ztrácejí. A v tom množství nás opřádají až jsme celí zamotaní a jakoby od nich ulepení. Hlavně všechno to reklamní žvanění, seriálové blábolení, naučené nadšené kvikání, opájení se vlastní úžasností a tak, prostě ty prázdnosti. Co se sypou do nikam, do davu.
A tak se mi někdy ani nechce mluvit. Jen si tak spokojeně mlčím. Ani nechci nic poslouchat, nepustím si televizi, ani své nakřečkované filmy, zakutám se v obýváku a poslouchám ticho. Bez vetřelců. Poslední dobou víc, než dřív.
Taky odmítám nosit v práci jmenovku a když už opravdu musím, všelijak ji maskuju, schovávám pod šátkem nebo pod svetrem a dělám, jakože jsem si toho nevšimla. Je mi z duše protivné vystavovat na odiv své jméno. Jako bych se veřejně svlíkala. A nevystavuju své sluneční znamení a nemám ráda, když jsou někde na webu zveřejněné mé nacionále. Zato klidně vykrákorám rok narození a ještě jsem na to pyšná, protože ty odžité roky mi nikdo nevezme.
Jsem teda taková tajnůstkářka a hýčkám si svůj primitivní strach o duši.
A pak se tady svlíkám z pocitů a myšlenek jako by se nechumelilo. To už není Nomen Omen. To jsem jenom já.
