Přišla k nám ze stejného místa, jako loni Zvířka. Hubené, chlupaté stvořeníčko s rýmou, mazlící se až do úmoru. Beze strachu a prosta vší nedůvěry.
Opanovala byt a přivlastnila si ho. Zvířka, nevěřícně zírající, syčící a do hloubi duše uražená s nikým nemluvila. celé dva dny. Pak zjistila, že vetřelkyně zřejmě zůstává natrvalo a že bydlet v koutě není žádné povyražení. Svou roli snad sehrály i naše ponížené prosby a úplatky.
A tak se seznámily. Po týdnu téměř spřátelily.
A teď si hrajou.
Předělávají byt k svému obrazu.
Mluvíme o nich něžně a demoliční komando je oblíbený výraz.
Zároveň s tím, jak se sblížily, jakoby se trochu vzdálily nám. Uzavřely své vlastní zvířecí spojenectví, do něhož nikdo z lidí nemá přístup. Nevíme, nerozumíme. Jejich krokům, pohledů, mrsknutím ocasem. Pro nás nedostupným pachům.
Dlouhé chvíle se věnují jen sobě navzájem a my jsme mimo hru. Rušíme. Nepotřebují nás. Nezbývá nám, než fascinovaně hledět. A pak kouzlo rázem zmizí a ony jsou s námi, mazlivé, přítulné, povídavé, ukaž, nastav, dej. Je čas přijímat dary.
Přízeň šelem se neodmítá.
Divoška