Dlouhou dobu pak u nás kralovaly hračky klukovské. Autíčka, stavebnice, asi milión kousků lega. Časem jsem se docela obstojně orientovala ve složitých návodech na sestavení robotů a různých potvor, zvládla jsem mašinky i autodráhu, naučila jsem se hrát karetní hru Pokémon a Magic the Gathering. Dneska vím, co je horní a dolní kryt, čepel a záštita i kolik stojí kroužky na výrobu zbroje. Taky vím, co je hadr a grafárna a kam se strká fleška. Chápu, co je západní a východní konference a z čeho se dělá hokejka.
Už si nepamatuju, kdy poprvé se mi někde z hlubin mysli, pod vším tím klučičím a chlapským hraním, vynořila touha. Zachtěla jsem mít svou vlastní hračku ! Ryze holčičí hračku, která nebude mít žádný jiný účel, než být pro potěchu a na holčičí hraní. Nebude užitečná, ani potřebná, ani nutná pro provoz domácnosti nebo jejích členů. A tak jsem ve svém pokročilém věku zatoužila po panence.
A protože mě odpuzuje laciné pozlátko komerce a jejích umělohmotných strašidýlek, zhlédla jsem se v panence s tělíčkem z látek a hlavičkou z porcelánu, v šatech ze začátku století a s vlasy spletenými do copánků. No dobrá, asi je to taky kýč. Ale ták rozkošný !
Odpoledne jsem se měla se Sanynem sejít u přátel. Celá nedočkavá jsem vzala panenku s sebou. Sanyn byl nadšený. Jedna z věcí, které na něm miluju je to, s jakou radostí přijímá moje úlety.
Teď bydlí Frederika s námi. Už se těším, až přijdu z práce. Musím se podívat do šití, jestli tam mám nějaké stužky. Modrá by byla fajn.
