Nechápala jsem to, nikdy jsem to nechápala. Proč rodiče tak zanevřou na svoje děti, že je přestanou vídat a nechtějí s nimi mít nic společného. Nedokázala, jsem si představit, kde se může vzít taková nenávist a jak můžou potom snášet to prázdno.
Už to asi chápu. To není nenávist. To jen že být svědkem toho, jak dítě zachází se svým životem přináší někdy bolest tak velkou, že ji nemůžeme snést. A tak volíme raději prázdnotu, jenom abychom té bolesti unikli. Ona se pak zatlačí a schová a zaznívá jenom tupě na pozadí celého zbytku života.
Takhle to chápu, přestože sama nic takového nedělám ani to nemám v úmyslu, protože ta moje bolest je pořád ještě k nějakému tomu žití. Žiju teď schizofrenně jakoby dva životy, kdy v jednom se ještě křečovitě držím toho, co bylo a chvílemi se probírám do druhého, kde to už není a dobře vím, že je to nenávratně pryč a že teď to bude jinak, děsím se toho, jak.
Škoda, že na některá rozhodnutí není taky nějaké to očkování. Jako na žloutenku a meningokok. Leda že by ta rozhodnutí a jejich následky fungovala sama jako očkování proti jiným možným, ještě horším rozhodnutím v budoucnu.
Koneckonců vždycky jsem chtěla, aby šel svou vlastní cestou. Tak co tady teď řvu. Že ta cesta je vachrlatá a z mého zkušenostmi stárnoucího pohledu zcestná jenom naplňuje ono moudro o tom, abychom si dávali pozor na svá přání, jenžto by se mohla vyplnit.
A stejně, až se dost vybrečím a strávím patřičný počet nocí beze spánku, řeknu si, že život si svou cestu najde a budu si zase krmit svoje naděje a víry a dělat oporu.
Udělala jsem to už tolikrát ...
