Vytáhnout nohy ze sevření spletených řemínků, zbavit chodidla podrážek, které jim brání cítit zem ... alespoň na chvilku a skoro tajně, v kanceláři pod stolem. Někdy chodím v práci bosa po modrém koberci, botky připravené za stolem, kam bleskurychle prchám, když někdo zaklepe. Aby mě tak bosou nenachytal. Jako chudý děti, chodila bych v létě bosa furt. Ne jako ony z nutnosti, ale z libosti.
Na rozdíl od bot málokdy už sundavám stříbřitý nákotníček. Zpočátku jsem z něj vyvlíkala čtyři drobné rolničky, které se na chodbě úřadu rozléhaly skoro nepatřičně. Ale jak jsem s přibývajícím létem stále víc rozjařená, nechávám je tak a jemně si cinkám do kroku. Buď mi přestal být nepatřičný ten zvuk, nebo jsem teď nepatřičná celá.
Taky další sárí jsem si opatřila, drze a nepřehlédnutelně barevná a náramků na celý paže a vykračuju si v tom jak královna ze Sáby těmi našimi uličkami. Holky puberťandy se šklebí a babičky říkají "dědo, hele, to je hezký" a "kdepak jste to, pani, koupila". Tak se potkávám s lidma skrze šaty a někteří mi prozrazují, o čem sní. A někdo si chce dát rande, no, ale tak to musí zkoušet jinde.
Po dlouhé době jsem si zkusila zabubnovat, pořádně a dlouho, uvolněte v sobě tu sílu, říkal ten chlapík, co nám půjčil bubny. Měla jsem dlaně celé červené a napuchlé a strašně se mi líbily ty spodní tóny, ty bubnové basy vyvolané úderem na střed kruhu, které jsou skoro hypnotické. Pořádně a s gustem jsem do toho bušila a pro tu chvíli měla radost ze všeho, co bylo, je a bude. Protože i kdybych ji neměla, nic by se na tom nezměnilo.
Právě tohle bych si měla říkat pokaždý, když na mě sedne chandra a z královny se stane žebračka v kaluži sebelítosti a nářku.
Mám to tak pořád nahoru dolů jako v tom příběhu z tisíce a jedné noci, kde udělali z žebráka krále a pak zpátky žebráka a tak pořád dokola, až se jednou celý zmatený naštval a původce toho žertu, skutečného krále, propíchnul. A nezbylo, než ho králem ponechat.
Poučení z příběhu nechť si každý najde sám.
