Hledám věci. Pořád nějaké hledám. Mám moc věcí. Obklopuju se věcmi. Snažím se to nějak kočírovat, ale asi se mi to moc nedaří. Přitom nějakou hodnotu mají nejspíš jenom pro mě osobně. Poskytují mi jakýsi pofidérní pocit bezpečí, který se ovšem někdy zvrtne v chaos. To když hledám.
Jako ráno svetr ... kdoví kde jsem ho pohodila. V hromadě jiného oblečení. Moc hadrů. Přemíra látek, barev a struktur. Potřebuji se proměňovat. Střídat slupky jako odraz mnoha protichůdných nálad. A někdy přestřelím. Nevejdu se do konsenzu. Přijdu jako šmíra mezi urozené, královna mezi drbany a pak se ošívám a cítím se nepatřičně. Příliš zahleděná do sebe, než abych dokázala objektivně správně vyhodnotit situaci. Tohle nezvládám už kvůli neochotě se podrobit a začlenit.
Někdy mě leká, že jsem za všechny ty roky pořád ještě nedokázala najít svou polohu. Nějaký stabilní bod, linii, úhel. Definici. Podezřívám se, že žádnou jednu nemám. Mám jich bezpočet jako ty modly se stovkou tváří a plynule přecházím mezi všemi.
To je moje jistota.
