Šelmičky jsou spolu šťastné přešťastné. Jedna každá z nich potřebuje společnost, potřebuje za někým brousit, sledovat ho, očichávat a otírat se, prostě ještě alespoň jednu bytost k sobě, kočičí či člověčí. Když člověk není po ruce, tedy po pacce, vystačí si samy. Lítají bytem a prohánějí se, číhají a přepadávají se navzájem, válí se po zemi v jediném divokém klubku, zaklesnuté do sebe zuby a drápy, až občas některá vyjekne a kolem lítají chuchvalce chlupů, aby si za chvíli nežně olizovaly navzájem uši.
Jezinka Fíbí, Smrkáč a Soplík pro svou věčně se opakující rýmu, prodělala před několika dny kastraci a teď si nosí hrdě to své vyšívání na břiše, pečlivě čistí, ale stehy nechává obezřetně na pokoji. Zvířka během jejího pobytu mimo domov naříkala a hledala ji a pak na ni syčela ukrutným kobřím sykotem, na chudinku po narkóze vyjevenou, rozkolíbanou a zmatenou, jak kolem sebe šířila nenáviděný a strašlivý Pach Ordinace, který Zvířku k smrti děsí. A tak jsme pacientku hojně hladili a muchlali, aby se co nejdřív ovoněla jako dřív.
A přihlouple zjihle se usmívajíc jsme dál svědky těch něžností.
