Po nekonečných dohadech a opakovaných urgencích se nám konečně podařilo vydolovat z truhlárny dávno objednaná prkna, na několikátý pokus po zcela polopatickém nakreslení a vysvětlení správně uříznutá i ohraněná a tak můj muž s kamarádem mohli sestavit kýžený kus nábytku, policovou sestavu do obýváku, kam se vejde veškerá naše přehrávací technika, všechny filmy a taky spousta knížek. A nějaké serepetičky. V místnosti je víc místa a vypadá úpravněji. Ale zase ne moc. V moc úpravném se nám nepohodlně žije.
Jsem z toho budování vždycky trochu v euforii. Uvádí mě v nadšení, když něco hmatatelného vzniká, roste, klube se z chaosu. Přeměňuje se a nahrazuje to, jehož čas už uplynul. Přestože mě nebere třeba švagříčkův mercedes, materiální věci mě uklidňují. Takové ty, na které můžu sahat a zatáhnout je do svého života a nebát se, že jim něco udělám. Nebo že do nich zanesu kočičí chlupy.
Proto mě rozhodí, když se něco nepovede. Včera jsem v troubě zapoměla bublaninu a nechala ji přismahnout do tmavohněda. Hrozně kvůli takovým věcem vyvádím. Můj muž na mě nechápavě kouká a chápavě mě uklidňuje. Nic se nestalo. Mouka, vejce, třešně, kterých máme až do alelujá. Ale mě mrzí ta zmarněná činnost. Energie vložená bez adekvátního výsledku. Zbytečná.
Jsem moc ulpívavá. Chci se zbavovat jenom nepotřebného. Asi nějak kostnatím.
A ta bublanina je nakonec docela dobrá.
No a taky jsme neútulné panelákové zábradlí přikryli bambusem, což dodalo lodžii poněkud tropický ráz a zamezilo zvědavým pohledům bab odnaproti na povalující se mě. Kočky teď sice musejí koukat skrz, ale nevypadají, že by je to nějak rušilo. Ostatně vždycky si můžou vlézt do truhlíku s mátou, která po jejich vytrvalém okupování přestala být použitelná jinak, než že jim pak příjěmně voní kožichy (kdo by chtěl čaj s chlupama). Anebo se rozvalit na vyhřáté zábradlí, kde uléhají se slastným výrazem, zcela nepodobným tomu, jaký bych měla já, kdybych musela spát na prkně a ještě úzkém.
A tak přendaváme. Vyhazujeme. Děláme prostor. Co se do něj asi vecpe ?