Před časem jsme byli ve vinárně a pánové tam u stolu vykládali, jak to bylo ve Francii a v Kapském městě a v továrně na Hennessey a na alsaském venkově. Syn jezdí do Němec a na jih a na sever mezi fjordy. Usměvavá je několikrát v roce v Indii. Skorotchýně nebyla snad už jen na severním pólu. Nebo ano?
Připadám si jako děsněj pecivál.
Moje cesty se poslední dobou omezují na courání po vršcích v dosahu odpolední túry. Celodenní cesta do Prahy už je výlet s velkým V. Víkend u maminky - no tam mám pravidelně dluh.
Doopravdy cestuju ráda. Ten pocit svobody. Odpoutání se od všednodenní rutiny. Novost a jinakost, když se jede někam. Jenže v tý svobodě mám vždycky malinkej zasutej háček myšlenky na to, co doma ty moje kočénky, i když je někdo nakrmí a i pohladí, přece jenom to není moje ruka. Takhle jsem se dobrovolně přivázala.
Kupodivu mi pak stačí pomyšlení, že tam někde ty fjordy i ty palmy jsou.
Cestovat budeme za dva týdny, se Sanynem jen sami dva, bez dětí a bez kamarádů. Těšíme se. Ale já už chvílema smutně hladím kočky po hřbetě a říkám si, co vy si tady, zlatíčka, počnete. Jak vám bude po večerech smutno. No praštěná ženská s kočkama.
No nic, měla bych si zkusit plavky.
