Vzala jsem si den volna. Takového toho neorganizovaného volna, které nikdy nedokážu uspokojivě vysvětlit těm, kteří chtějí vědět "na co" a "proč". Volna "na sebe".
Občas si ho vezmu. Abych se zpomalila a zastavila a rozhlídla. Vypadla z rytmu. Neplánuju to. Život den po dni bez plánování je pro mne čím dál tím přitažlivější představou. Pokud mne někdo do plánování tlačí, ošívám se, vykrucuju a snažím se ho setřást jako nepříjemný hmyz. Utíkám.
Jednat na základě popudu je osvobodivé.
Necítit vinu za to, že cítím vztek je taky osvobodivé. To když jsem den předtím vypěnila a třískla krabičkou na jídlo tak, že praskla. Kvůli blbině, která se nastřádala na tisíc předchozích blbin a to jí dalo sílu. A ten vztek jsem si vychutnala a poctivě jsem si za ním stála. Beze studu.
Ve snu jsem se pak setkala s čarodějnicí. Cítila jsem bázlivou úctu, spřízněnost a nevyhnutelnost její přítomnosti. A bylo to podivně konejšivé.
A tak se mi vrátily moje sny, barevné a živé, které jsem předtím na dlouho ztratila. Jsem zase celá.
