Mám ráda život na zemi. Na zemi lecos kutím, vyměřuju a stříhám látky, posedávám. Jsem tak blíž svým zvířatům. Když šlápnu Zvířce na ocas a chci si ji udobřit, musím na zem, stojící mi nevěří. Když lovím míčky z pod pohovky, taky musím na zem. Venku a v létě bych nejradši byla na zemi pořád, oštávala ji a tiskla se k ní.
Akorát je to pro mě nějak stále těžší. Tlačí mě kolena a tak. A občas bolí klouby. Občas se ze země zedám způsobem, u kterého jsem ráda, že ho provádím jen v soukromí. Na zemi se pomalu mění v "při zemi". Život při zemi vyžaduje pomůcky. Třeba sedací polštáře.
Zafu je polštář používaný pro pohodlnější sezení v meditaci. Je to krásnější obdoba složené deky, kterou si meditující strká pod zadek, aby mu klidné rozjímání nerušily dřevěnějící nohy.
Ale samozřejmě se na něm dá vysedávat i jindy, nemeditativně, při hraní s kočkama, kutění čehokoliv nebo zírání na bednu. I když kdo ví, v čem všem se meditace skrývá ...
Převalovala jsem si myšlenku na jeho výrobu v hlavě, když jsem uviděla tu látku a bylo vymalováno. Z ničeho jiného mé zafu nemohly být. Žena je tvor dekorativní, jak pravila jedna má kamarádka a moje zafu musely být dekorativní velmi, tak, jak to mám ráda.
Ušití bylo víceméně jednoduché, podle popisu, který je zde.
Každý zafu obsahuje asi 2,5 kg pohankových slupek, takže polštářová bitva s nimi by připomínala spíš nelítostné vybíjení se medicinbalem. Tudíž zafu slouží pouze k činnostem mírumilovným, pokojným a bezpečným. Pokud mě na něj kočky pustí.
