Magrátka
v barevným peří

Cesta ... hudba ve sluchátkách, krásná a dojímavá, bohatství hvězd, rozprostřené nad pustinou maďarských rovin, jednotvárné hučení motoru a klid. Dívám se z okna na ty hvězdy a nechce se mi spát. Usínám až k ránu a budím se za svítání, ještě na vnitrozemské straně hor. Jemná mléčná mlha leží nad planinou, plnou zlatého kapradí a v pozadí z ní vystupuje růžový horský hřeben. Vše vypadá zastřeně a přízračně jako něžný akvarel. Pak se skály přiblíží na dosah a je z nich rezavobílý kámen a vjíždíme do nitra hory. Tunel je nekonečně dlouhý a klaustrofobický.

Na druhé straně je jiný svět. Skály jsou vyprahlejší, kameny ostřejší a stromy houževnatější. Sjíždíme dolů. Olivovníky, fíkovníky, drsná tráva. Přímořská krajina je tvrdá a hrubá jako krystalky soli na kůži. Snažím se pochopit, že jsem tady.

Zažíváme prosté radosti. Z chladivého dotyku vody. Z tepla slunce. Z vůně soli a ryb. Z klapání kamínků pod vlnou. Z dravých her racků. Ze svých těl. Všechno je čisté, nekomplikované. U kořene všech radostí. Přijímáme dar jednoduchosti. V pocitech, ve vztazích. V životě.

Koukáme na turisty. Kolik věcí člověk potřebuje k tomu, aby ležel na slunci a koupal se v moři? Někdy tolik, že už se země, ani vody skoro nedotýká. Udržovat si odstup.

Můj muž mě zahrnuje dárky. Kupuje mi houpavé náušnice z kovu a barevných korálků, jako motýl a jako půlměsíce, náhrdelník z mušlí, těžký náramek z bílé perleti. Učím se přijímat s čistým potěšením, bez pocitu dluhu nebo viny. Je to osvobodivé. A uvolňuje to ruce, aby mohly příště zase ony dávat s radostí.

Nemám v sobě tu náklonnost k technickým věcem. Někdo miluje své auto. Můžu to pochopit, nedokážu si to představit.
Ale umím si představit, jak někdo miluje loď. Lodě jsou jiné. Jsou něžné a elegantní. Mají důstojnost a svá tajemství. Snad proto, že patří vodám. Toužím se jich dotknout a představuji si, jak někdo láskyplně ošetřuje ty oblé boky. Jedno, jestli u jachty nebo u kocábky. Kdyby to dělal můj muž, tak bych na ni nežárlila. Taky bych ji milovala.