Netoliko, že vykuřuji obydlí tyčinkami a olejíčky. Vonnými svíčkami, ale ty mi moc nevoní, svíčky mám raději pro dotyk plamene. Teď jsem objevila vykuřovadla. Vonné pryskyřice. Zrníčka ztuhlých slz stromů a keřů, rostlých pod palčivým sluncem. Už pro ten pocit, že stejně, jako před tisícem let ...
Beru misku z mosazi v tmavozeleném smaltu. Nad plamenem rozpaluji uhlík, až v něm přebíhají drobné jiskřičky. Pokládám uhlík na sítko a na něj kousky pryskyřice. Ke stropu začne stoupat hustý voňavý dým a rozptyluje se v místnosti. Vůně je zpočátku intenzivní a běžného uživatele decentních tyčinek může trochu vyděsit. Za chvíli se vmísí do vzduchu v místnosti a jemně ho provoní. Vnikne do zbytku bytu. Vytlačí všechno, co tam v ovzduší nemá být. Zrníčka se spálí rychle. Přidám další. Pak nechám doznívat, co ze sebe vydaly.
Pálím čistou myrhu a myrhu s kadidlovníkem, ke styraxu přidám kousek hřebíčku nebo badyánu. Pálím rozmarýnu a levanduli a zkouším. Čichám.
Počínám si opatrně a sama doma. Mužové snesou vůně, které se ve vzduchu jenom šmrncnou, nemusejí se nechat oblévat dýmem jako já.
Když jsem zapálila myrhu, ten prastarý opěvovaný zázrak, poprvé, pronesli něco o starých gumách. Tak jim to nezazlívám. Nemusejí mít rádi všechno, co já. A kdoví, co se děje s nosy v oblacích z výfuků, komínů a složitých parfémů.
Je ze mě pokoutní vykuřovačka. Tyčinky jsem navěsila mezi sárí, která do sebe natahují jejich vůni a je o to příjemnější se do nich zahalit.
Jenom Zvířka dál voní po sušenkách.
