Před půl rokem to bylo hubený, střapatý, nohatý a usoplený vyžle, váhu snad jen těch chlupů a věčně ušpiněného ocasu. Hned první večer oběhla všechny členy domácnosti a zuřivě se tiskla v našich náručích, jakoby si tím chtěla zajistit, že už tady zůstane. Jako by měl někdo srdce ji posílat pryč ... i přes ty nudle, rozbitý květináče a počuranou peřinu.
A tak se u nás zvětšila, zakulatila, ochlupila a celá nějak zmoudřela. Někdy kouká dospěle a zadumaně. Její srst se uhladila a získala hedvábný lesk. Narostl jí límec kolem hlavy, předlouhé vousy a chomáčky černých chlupů mezi prsty na nohou. Oči se probarvily do jasně zelené. Bytem teď chodí impozantní kočka na velikých tlapách a Zvířka je vedle ní trochu jako skřítek.
Na rozdíl od Zvířky nekecá. Pozornosti přijímá s klidem a bere si je nekompromisně. Neúnavná lovkyně vos a much v žaluziích, brouků na zdi a stínů v koutech. Mistryně v somrování u kuchyňské linky. Na zavolání nepřichází, chodí, když sama chce. Zjevně už si ujasnila, že se jí přátelského počechrání kdykoliv dostane. Lidi snadno vyměknou.
Ke Zvířce se chová s udivující něhou, pečlivě jí dlouhé minuty olizuje hlavu, uši a krk, až je celá navlhlá a trochu páchne mokrým kožichem. Zvířka se této péči slastně nastavuje, za chvíli se přidá a jejich náruživé vzájemné olizování vypadá téměř smyslně. A za další chvíli je to obvykle Zvířka, kdo první kousne, zahryzne se Fíbě do tlapy nebo do krku a obě končí na zemi v další divoké rvačce, kterou by nezasvěcený návštěvník těžko nazval přátelským utkáním.
Dny šelem plynou v míru.
