Sanyn zalehl s plícervoucím kašlem.
Přese mě se převalila pravá podzimní migréna.
A mezitím přijela a zase odjela rodička. Ani si nepřivezla pletení, protože ho má na dlouhých drátech a šťouchala by ve vlaku do spolucestujících. Když jsem byla malá, mívala pletací jehlice ohnuté, aby byly krátké a mohla neohroženě štrykovat i ve vlaku. Ale to byly jehlice kovové, časem oprýskané a studené. Ty dnešní jsou z nestudivého plastu a nijak razantně ohýbat nejdou. Jenom tak decentně, aby bylo vidět, že tu práci člověk pohodil v křesle a pak si na ni sedl. A stejně, ve vlaku už nikdo neplete, ani na kruhových. Možná v den pletení na veřejnosti.
Takže za to jedno dopoledne, kdy jsem musela do práce, rodička bez jiné zábavy vycídila digestoř a troubu, což jsou dvě z asi nejohavnějších domácích čistících činností, co znám a učinila tak bez upozornění a s nasazením. Trochu stydlivě a provinile mě to potěšilo, proto jsem jí naoko vyhubovala a doopravdy poděkovala a pak jsme spolu vařily a vyráběly dorty a já měla radost šikovného a přičinlivého dítěte, že ji můžu překvapit laskominama, které ještě neznala, jako je voňavá krémová polévka z brokolice nebo kuře pečené s cibulí a jablky (to toho budeš péct tolik? ... jé, vono se to snědlo!). Milované lilky jsem nechala na jindy, neb už mě upozornila, že je nemá ráda.
Přestala jsem se konečně vztekat, že se mi plete v kuchyni a s myšlenkou na to, jak jednou budu taky chtít svému nebohému dítěti pomoct a půjdu mu s tím na nervy jsem takticky přešla k nenásilnému usměrňování, případně ke košíku s pletením. Kromě toho všeho strávila spoustu času se svým vnukem, který ten čas jinak nemá (nikdy ho nemají), zašli si spolu na oběd, probrali život a oběma to prospělo.
Ty dorty jsme dělaly mému synovi k devatenáctinám. Takže poslední -náctiny. Pamatuju si, jak jsem tyhle řeči nesnášela a v duchu to strašně prožívala. To mám pořád stejné. Vzpomněla jsem si, co jsem napsala na den jeho narozenin před dvěma lety a to je taky pořád stejné.
Mění se jen čísla a ta nejsou zas až tak důležitá.
