U plných regálů v romantickém sále městské knihovny, s kazetovým stropem, vrzavou podlahou a nezaměnitelnou vůní, stojí dvě dívky. Jedna z nich nedočkavě zalétá očima k řadám knížek, jakoby ji vábily neodolatelnou silou.
Druhá: "A co si teda budeš půjčovat?"
"Nevím, jenom se koukám."
"A co hledáš?"
"Nic konkrétního."
"Jak to? Ty nevíš, co chceš?"
"Dívám se, jestli mi něco padne do oka."
"Musíš vědět, co hledáš. Takhle si nikdy nemůžeš vybrat."
Chtělo se mi přes police s novinkama rozšafně zvolat "může!" I přes ten ušmudlaný a dokola přepisovaný papírek, který s sebou nosím, s titulama, do kterých bych chtěla zabořit nos, se stejně vždycky na podstatnou chvíli nechávám unést na vlnách náhody a nekonečného pole možností. Čekám, až mi něco padne do oka, slovo, jméno, barva, něco ... Spousta mých knižních lásek vznikla právě takhle. A ty další ... taky.
A když někdy projdu knihovnu a najdu všechno, co jsem chtěla podle toho svého seznamu, takže na žádný další svazek už prostě není místo ani nosnost, mívám pocit, že celá ta návštěva byla jaksi odfláknutá. Strohá a neuspokojivá.
Náhoda a proměnlivost je jako vzduch k dýchání.
