Nejdřív jsem na ni jenom tak mrkla a odložila. Pak jsem ji chtěla odložit jinam a jak jsem ji vzala do ruky, začala jsem si ji prohlížet a zachvátila mě nostalgie úplně nebývalá.
Takové pohlednice nám vždycky chodily od příbuzných a známých, od lidí se kterými jsme se vídali pořád i od těch, které jsme "vídali" skoro jenom formou těch pohlednic. Máma je taky vždycky před vánoci nakoupila a rozesílala popsané svým drobným rukopisem. Po svátcích jsme si je se sestrou braly a schovávaly do krabice. Dělaly jsme z nich krabičky, vystřihávaly si z nich a máma je používala jako formu na vlněné bambule.
A jak jsem tak koukala na tu svou jednu, nějak na mě dolehlo poznání, že už nám nechodí. Že nám chodí spousta SMS a ještě víc blikajících, hejbajících se a různě povykujících mailů, ale pohlednice ze schránky nelovím a nepoznám mrknutím na rukopis, kdo je psal. A nějak se mi po těch sladkých, kýčovitých obrázcích zastesklo. I když je to asi další vyplýtvaný papír. I když se jich spousta posílala jenom z povinnosti a "aby nás nepomluvili". A taky si člověk připadal trochu jako trotl, když na ně psal pořád dokola to samý.
Jenže tam bylo to rukou napsaný přání, který se muselo napsat každý zvlášť a tak jako tak v něm bylo cosi osobního. A neházela jsem je hned do koše, jako dneska ty maily, protože to bylo hmatatelné, věcné a fyzické a taky se z toho dala později vyrobit ta bambule.
Tak si tuhle asi taky nevyhodím, třebaže je na druhé straně jenom natištěné blahopřání.
Budu se na ni dívat a občas na ni sahat. A možná budu někdy dělat bambuli.
