Na stůl jsem postavila květináč s modřencem. Zatím se nemodrá, jenom zelené lístky tryskají ve svazcích z cibulek jako vytuhlý gejzír.

Ne, že bych neměla nic důležitějšího na starosti, ale tohle mě prostě fascinuje. Ta síla, která se tlačí ven, z hlíny, z pupene, z malý houževnatý cibule. Ta životnost. Zírám na ty lístky, přejíždím po nich prstem a omámeně sahám na špičky. Vystačí si. Jediné, co ode mne potřebují je, abych je občas zalila, když už je nutím růst v místnosti.

Mám moc ráda tyhle jarní kytky. Je v nich taková zarputilost, se kterou se derou na světlo, přes studenou hlínu a nevlídný počasí. Je čas, už je čas. Nejradši bych je samou láskou snědla. Jak by to křupalo.

To tedy neudělám. Hýčkám si je a ochraňuju. Jako oázu. A Hromnice za dveřmi.

Letos to na mě přišlo nějak brzo.

Přečteno 324x
 
Komentáře
, Reagovat ->