Psaly jsme si spolu dlouho, déle, než kdykoliv předtím. A taky osobněji, hloub pod povrchem. Slova, ťukaná do klávesnic někdy rychle, jindy váhavě, lítala na tu dálku oběma směry.
Někde uprostřed konverzace mi došlo, jak jsme ve svých soudech stále rychlí a nemilosrdní. Jak moc soudíme a málo víme. Ještě pořád, přes odžité roky zkušeností, kterými se tak rádi oháníme.
A jak máme pořád někde zarytou potřebu se bránit a sekat drápy, i když nám vlastně nic nehrozí. Jenom ten druhý skrývá svou vlastní prožívanou slabost a bolest a tak cení zuby, aby to na něm nikdo nepoznal.
Do nového roku kalendáře a dalšího roku života jsem si proto dala dárek. Nesoudit, ale vnímat. Laskavost, ta prožívaná, je léčivá síla pro obě strany.
Můžu si dovolit být takhle silná.
