Ráno vstávám tak brzo, jako ještě nikdy a kupodivu a v rozporu se svou soví náturou jsem asi chytla lehkou vlnu spánku a budím se sama před budíkem. Za to mám dlouhá odpoledne, i když pocity bývají klamné a kdybych to počítala na hodiny a minuty, ve skutečnosti zas tak o moc delší nejsou. Ale mám ten pocit prostoru a volnosti.
Práce na ještě větším úřadě je hodně. Je nečekaně barvitější, zajímavější. Negativa se ke mě ještě neprobourala. Dosud nepřiznaná touha po zdolávání překážek mi přináší opojnou vlnu adrenalinu a následného uspokojení. Cestou domů se koupu ve vlnách euforie a slastně zasloužené únavy.
Učím se vypnout a nevést vnitřní dialogy. Doma být doma, s kočkou na klíně vnímat kočku na klíně a v čaji chutnat čaj. A někdy, na kratičký okamžik mám jen pro sebe celičkou přítomnou přítomnost, bez postranních myšlenek a úniků.
Občas záblesk harmonie.
Jsem spokojená