Duben je jako páteční odpoledne. Všechno těšení na to příjemné je v něm. Vědomí spousty lahodného času, který se před námi prostírá. Pro nás, kdo tak špatně ovládáme umění života v přítomnosti a neustále se zabýváme tím, co bylo a hlavně tím, co bude, je to možná mnohem příjemnější čas, než samotné prožívání toho, na co se tak úpěnlivě těšíme.
A tak se krásné dubnové dny, okořeněné vším tím očekáváním, snažíme lítat venku. Tedy, synáček má vlastní bohatý program a Sanyna prostě odloupnu od počítače a jdeme.
Minulou neděli jsme zajeli po dlouhé době do skanzenu. Jezdím tam ráda. Ani ne pro ten skanzen samotný. Spíš pro místo, kde se nachází, pro ty kopce a sladce voňavé louky, teď plné pampelišek a včel. Tam bych se chtěla zavrtat a být, splynout s vlnící trávou a nekonečným vlněním větru.
No ale v reálu jsme si prohlídli další jeden mlýn, který byl na jiném místě trám po trámu označen, rozebrán a tady znovu postaven, což samotné mě uvádí v úžas. Voněl starým a čerstvým dřevem a taky čekal - na ruce, které ho dokončí.
V pampeliškách za mlýnem pobíhala lasička a vypadalo to celé skoro kýčovitě. A to jsem ještě nevěděla o tom zpola vyschlém říčním korytu s blatouchy. No považte ...
Ta zmije byla první, kterou jsem takhle kdy potkala. Trochu ztuhlá ve stínu. Možná časem dostala tu lasičku. Ale to už je jiný příběh ...
