Tak, jak jsme ji dali dohromady, s určitou hravostí a jakoby náhodně poskládanou z toho, co je nám milé, proplynul tenhle malý rituál měkce, neformálně a usměvavě pod širým podvečerním nebem s dramatickými oblaky, uprostřed zahrady s křikem pávů v pozadí. Bylo to všechno tak příjemné, že bych si to klidně zopákla a ještě teď mám husí kůži, když si vybavím klid toho místa a okamžiku.
Spíš jako spočinutí uprostřed proudu, než nějaký dramatický začátek (jak taky, po těch letech spolu), na chvíli, abychom si přerovnali bagáž a pak zas dál.
Ono mě to stejně trochu vycuclo, trošku jsem se potom sesypala a padla na mě veliká únava a novomanžel kroutil hlavou, ale zárověň mi obětavě masíroval záda a pak jsme odjeli do lesů a skal a tam se zotavili ze všeho.
Teď už se ani připitoměle neculím do telefonu, když se hlásím novým příjmením a nekoktám. Ještě oběhat tu A čtyřku institucí, kam je to třeba nahlásit.
A to je konec hlášení z novomanželského hnízda.
