Zvířka se bojí. Je to plašánek od první chvíle. Něco v minulosti ji zřejmě naučilo očekávat to zlý a tak si dává bacha. Při prvním zahřmění vykulí oči, našpicuje uši, pak steče z pohovky na zem a s břichem přilepeným k podlaze se přemístí do bezpečí botníku. Pokud je vylákána, tak jen do alternativního úkrytu v něčím klíně, pokud možno zády ke zdroji hluku a s ochranitelskou rukou drbající kožich.
Fíba se bouřky nebojí. Vlastně ani nevím, čeho se Fíba bojí a jestli vůbec něčeho. Kombinace šťastné, optimistické povahy a absence vyloženě špatného zacházení vyústila ve stvoření, který přirozeně předpokládá, že svět je dobrý. A tak zatímco Zvířka se za burácení hromu plazí schovat, Fíba se jde podívat, co se děje. Jestli to třeba nebude k žrádlu.
Já se nebála a romanticky obdivovala. Teď mám trošku respekt. Před dvěma týdny jsme se kochali rozhledem ze skalní vyhlídky na jedné z těch pískovcových věžiček, co se na ně dá vyjít po schůdkách, vyšlapaných v měkkém kameni, když vtom se černá masa v dálce stočila a za dunivého burácení zamířila přímo k nám. Tam jsem propadla panice a lehce hystericky pádila po kluzkých schodech dolů, zděšeně se odtahujíc od kovového zábradlí a pokřikujíc na Sanyna, co tam sakra ještě dělá a jak mi i v takové situaci může fotit zadek. Nakonec jsme jenom zmokli. Obdivovat divokou magii bouřky z bezpečí obýváku nebo chaty je přece jenom něco jiného a asi trochu mimo mísu. A majitel stodoly, do které to tady kousek prásklo asi před měsícem, to vidí ještě jinak.
A tak jsem letos ze své bouřkové romantiky lehce vystřízlivěla. Příležitostí k tomu je dost. No ale stejně se z toho obýváku chodím kouknout. Pokud zrovna neutěšuju Zvířku mezi botama.
