Pozemské statky nebeské instituce jsou barokně rozložité a vyzařují blahobyt, ale uvnitř chrámu nenalézám klid. V záplavě křivek a kudrlinek je příliš mnoho pohybu a energií, emocí a neklidu. Mramor je studený, odlesky zlatých cherubínů taky a postavy na freskách mají dost co dělat samy se svým utrpením, vytržením či blahosklonností, než abych je mohla zajímat.
Pak se tóny varhan vrhnou do toho oblinkatého prostoru a teprve s nimi to celé dostává smysl, zceluje se a doplňuje v harmonickém souladu. Hudba, stejně jako architektura zdobná a vrstevnatá, ulpívá v záhybech štukatur a vyplňuje prostor jako voda kamenité koryto.
Myšlenky už se netříští, nechají se zaplavit a odnést s proudem.
Pro klid si pak zajdu na říční břeh.
