Magrátka
v barevným peří

Slova a věty. Napadají mě v kaskádách ráno u snídaně, zatímco se mi kočky třou o lýtka nebo ve sprše pod horkými proudy, kde mi kůže zčervená, abych je vzápětí zavrhla jako naivní a úplně praštěná, sotva ta uvolněná, do sebe obrácená chvíle uplyne. Napadají mě úplně nepatřičně a nevyváženě. Mohla bych vyplodit výlev na kdejakou pitomost a vzápětí sedím nad prázdným papírem, když mám sepsat něco smysluplného na společensky přijatelné téma. Můj muž to moc nechápe. Vždyť pořád něco spisuješ … V případě objednávky mám prostě výpadek. Psaní je pro mě záležitost emocí. Stejně nespolehlivé, vrtkavé.

No tak to bylo trochu mimo.
A teď prakticky. Ze života.

Koupili jsme si auto. Takový autíčko. Kočičáka. Po dlouhém rozhodování, řešení a zvažování svých potřeb a možností (obé skromných) a po šílených zkušenostech s předchozí ojetinou jsme si vybrali novou Toyotu Yaris, neposkvrněnou, zářivě červenou.

Toyota je pro mého muže (a tak trochu i pro mě) srdeční záležitost. Tolik ke značce. Autem většinou jezdí sám, denně 40 kiláků do práce a zase zpátky. Občas jedeme dva. Velmi zřídka a čím dál řidčeji tři a víc.  Tolik k velikosti a hlavně spotřebě. No a ty nepříjemné pravidelné záležitosti na účtě… snad budeme muset v těch pět ráno do práce vstávat nerušeně dál.

Červený kočičák vplul do naší domácnosti přirozeně, jako by tam už dávno byl.
Švagříčci, majitelé bouráků, se smějou. My taky. Jakože víme svý.