Plodné dny

a neplodné

Mám ráda svoje plodné dny. Teď nechci děsit nějakými detaily z intimního života, naopak jde o záležitosti zveřejnitelné bez rozpaků a studu. 

 Mám na mysli ty dny, kdy se mi chce tvořit a kdy mi to jde. Někdy se totiž chce, ale všechno se to zarazí už v hlavě a vzletné myšlenky se jako bubliny vypařují, aniž by se kdy proměnily v činy. To jsou chvíle bezuzdého snění. Snad by z něj mohlo někdy později něco vzejít, kdyby byla vůle si to aspoň zapsat nebo nakreslit. Jedny takové desky se sny mám, ale na to, abych je přiměřeně plnila moc sním a jsem líná na to kreslení.

 A jsou dny, kdy se ani nechce, myšlenky skomírají jako lemry někde na dně, o nějaké tvořivé činorodosti rukama  nemluvě. To pak ani uklízet nejde, to je totiž taky tvůrčí činnost, zbývá leda tak nějaká práce hrubá a nečistá jako čištění digestoře nebo odpadu ve dřezu. Nejlepší je strávit takovou neplodnou dobu pololeže s knížkou nebo u filmu, který vděčně plní prázdnou hlavu. O tom, jak takový stav vypadá v práci, radši pomlčím.

 Dny plodné a tvořivé září nade všemi jako slunce. V takové dny mi jde všechno od ruky. V takový den uklidím, uvařím dobrý oběd, upeču koláč, přesadím kytku, ušiju kus patchworku. Narozená v zemském znamení miluju věci, na které můžu sahat a vyrábět je je přímo nekonečná slast. Nakonec si ještě zacvičím a obarvím si vlasy. Poletuju bytem jako motýl, překypuju činorodostí a optimismem a jsem sama se sebou a se světem spokojená, jak jen to jde. Taky věřím, že všechno dobře dopadne. 

Když jsem pak lemra, utěšuju se nadějí, že se to zas otočí a pak dodělám všechno, co v lenosti házím za hlavu. Ono totiž všechno má svůj čas. Kdybychom nežili tak sešněrované životy a mohli dát náhodě mnohem větší prostor, tak by nám to ukázala. Takhle musíme občas tlačit věci proti proudu, protože jsou tady závazky a termíny a to je pěkná dřina. 

 Četla jsem tuhle zas o nějaké superženě, která stihne tisíc věcí a všechny perfektně. Měřítkem dokonalosti je tu perfektně nakouskovaný čas a hlavně slovo stihnout. Nějak mi jde na nervy a nechce se mi ho ani používat.

 Tak bych chtěla někdy vysadit a okusit trochu z toho času, jaký býval dřív. Místo na minuty počítat na týdny, místo na měsíce na roky. Zastavit se a pak zas jednat impulzivně a poslouchat svoje vlastní hodiny. Nemuset stíhat. 

 Jenže je to tak, jak to je a já už tady zase nostalgicky lkám po časech, které jsem nikdy neprožila, takže vím asi houby, o čem byly, jenom si tak romanticky vymýšlím, když obklopená tuctem domácích spotřebičů a ústředním topením prošívám ručně tu svou deku z kousků a užívám si, jak mi to jde pomalu a jak si to můžu, někdy, dovolit. 

 Pomalu plodit, když je ten správný čas.

Přečteno 2657x
 
Komentáře