Mám ráda svoje plodné dny. Teď nechci děsit nějakými detaily
z intimního života, naopak jde o záležitosti zveřejnitelné bez rozpaků a
studu.
Mám na mysli ty dny, kdy se mi chce tvořit a kdy mi to jde.
Někdy se totiž chce, ale všechno se to zarazí už v hlavě a vzletné myšlenky se
jako bubliny vypařují, aniž by se kdy proměnily v činy. To jsou chvíle
bezuzdého snění. Snad by z něj mohlo někdy později něco vzejít, kdyby byla
vůle si to aspoň zapsat nebo nakreslit. Jedny takové desky se sny mám, ale na
to, abych je přiměřeně plnila moc sním a jsem líná na to kreslení.
A jsou dny, kdy se ani nechce, myšlenky skomírají jako lemry
někde na dně, o nějaké tvořivé činorodosti rukama nemluvě. To pak ani uklízet nejde, to je
totiž taky tvůrčí činnost, zbývá leda tak nějaká práce hrubá a nečistá jako
čištění digestoře nebo odpadu ve dřezu. Nejlepší je strávit takovou neplodnou
dobu pololeže s knížkou nebo u filmu, který vděčně plní prázdnou hlavu. O
tom, jak takový stav vypadá v práci, radši pomlčím.
Dny plodné a tvořivé září nade všemi jako slunce.
V takové dny mi jde všechno od ruky. V takový den uklidím, uvařím
dobrý oběd, upeču koláč, přesadím kytku, ušiju kus patchworku. Narozená
v zemském znamení miluju věci, na které můžu sahat a vyrábět je je přímo
nekonečná slast. Nakonec si ještě zacvičím a obarvím si vlasy. Poletuju bytem
jako motýl, překypuju činorodostí a optimismem a jsem sama se sebou a se světem
spokojená, jak jen to jde. Taky věřím, že všechno dobře dopadne.
Když jsem pak lemra, utěšuju se nadějí, že se to zas otočí a
pak dodělám všechno, co v lenosti házím za hlavu. Ono totiž všechno má
svůj čas. Kdybychom nežili tak sešněrované životy a mohli dát náhodě mnohem
větší prostor, tak by nám to ukázala. Takhle musíme občas tlačit věci proti
proudu, protože jsou tady závazky a termíny a to je pěkná dřina.
Četla jsem tuhle zas o nějaké superženě, která stihne tisíc
věcí a všechny perfektně. Měřítkem dokonalosti je tu perfektně nakouskovaný čas
a hlavně slovo stihnout. Nějak mi jde na nervy a nechce se mi ho ani používat.
Tak bych chtěla někdy vysadit a okusit trochu z toho
času, jaký býval dřív. Místo na minuty počítat na týdny, místo na měsíce na
roky. Zastavit se a pak zas jednat impulzivně a poslouchat svoje vlastní
hodiny. Nemuset stíhat.
Jenže je to tak, jak to je a já už tady zase nostalgicky
lkám po časech, které jsem nikdy neprožila, takže vím asi houby, o čem byly,
jenom si tak romanticky vymýšlím, když obklopená tuctem domácích spotřebičů a
ústředním topením prošívám ručně tu svou deku z kousků a užívám si, jak mi
to jde pomalu a jak si to můžu, někdy, dovolit.
Pomalu plodit, když je ten správný čas.
