To moje jsme objevili podstatně dřív - holá člověčí kůže je k tomu ideální. U Olinky jsem našla o pár dní později pěkně nacucnutého vetřelce, zákeřně schovaného v srsti. Já je fakt nesnáším 
Nejdřív jsme dusili. Zapatlala jsem místo vazelínou a čekali jsme. Když se zdálo, že uplynula dost dlouhá doba, musela jsem, byť nerada a vážně s odporem, přistoupit k odstranění. Sanyn se ukázal jako účinný držič už dřív. Olinka byla položena, znehybněna jak nejvíc to šlo a já začala pinzetou viklat a kroutit. Zvířecí doktor kdysi před mýma očima názorně chytil klíště do elektrikářského krokodýlka, chvilku elegantně viklal a bylo to. V duchu jsem si teď vyčítala, že jsem si tu věcičku ještě neopatřila. Pinzeta se zdála být na draka. Klíště se drželo - jako klíště. Z kočičí tlamy se na nás valil nepřetržitý proud nadávek. Po nějaké době jsem musela uznat, že takhle to nejde. Znovu zapatlat. Pak znovu chytit. V tu chvíli se mi vybavila spásná vzpomínka. Kdysi na letním pobytu s jogíny mi jedna maminka poradila, jak vyndat klíště vřeštícímu dítěti - navlhčenou žínku hodně namydlit a tím pak zprava doleva kroužit po klíštěti. Běžela jsem pro žínku, namydlila, a kroužila. Za chvilku ležela potvora volně v srsti, rychle sebrat a spláchnout. Ještě dezinfekci a příležitostně vypláchnout mýdlo a spol. z kožichu.
Protiklíšťáková ochrana je už připravená na další procházku.
