Ten pátek začal sladce. Chtěla jsem si pochutnat na snídani (bez snídaně nejdu z baráku) a polila jsem si nohu medem. Taky župan, plyšovou ťapku a podlahu v kuchyni. Alespoň už vím, jak to jde blbě dolů.
Navinula jsem se do sárí, nahodila vlečku a střevíčky a hurá do divadla. Ženský a chlapi, co se tři roky vídali převážně v džínách nebo jinak v civilu, na sebe najednou koukali trochu vyjeveně, saka, kravaty, slavnostní šaty a účesy je změnily někdy k nepoznání. A tak jsme byli usazeni, přepočítáni a poučeni, kdy vstát, sednout, vstát, uklonit, nastoupit, popojít. Riziková místa - schody na jeviště, dolík v podlaze, koberec, schody z jeviště. Chodit pomalu, příbuzní touží si nás nafotit, tak ať to stihnou.
A pak tam najednou byli, maminky, otcové, manželé, děti, milenci. Spectábilis a honorábilis nastupují na jeviště pomalu a důstojně. Hymna, proslovy. Začínají vyvolávat jednotlivé promující. Nervy pracují proti mé vůli. Hlavně nezakopnout, nezapomenout se uklonit, ten chlápek s žezlem vypadá jak hypnotizér, slib, nervózní úsměv, potřásání rukou, Sanyn mě oslňuje bleskem.
A je to za námi. Ven z toho horka, naposledy se rozloučit, jsou v plánu nějaké akce na léto, tak se ještě uvidíme. Snad. Nejhezčí fotky jsou v zeleni. Zabodávám podpatky do trávníku a fotíme se pod stromem. Kafe v hospůdce u zamluveného stolu je už vytoužené. Oběd byl opulentní, vynikající a nálada příjemná. Sanynova a moje maminka se viděly poprvé v životě a podle odhadů si hned padly do oka, obě mají na jazyku věci hned od srdce. Co nestihly, dopověděly si u nás později odpoledne.
Večer jsme vyzvedli na nádraží moji sestru. Kolotoč povídání se roztáčí nanovo. Pozdě v noci padám do postele, utahaná, upovídaná, spokojená. Tak máme pro jednou s Tuleněm oba vízo.
